Kulturní akce - Synagoga

Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Z tisku
Kulturní akce
Filmová babička Kolji v Děčíně
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
S pásmem vyprávění, scének, zpěvu a hudby z repertoáru pražské Violy se Děčínským představila ve čtvrtek 20. září v synagoze Koljova filmová babička pocházející z Ruska, Estonska a nyní již devátým rokem žijící v Čechách, herečka Lilian Malkina. Rozhovor Evy Staňkové stouto umělkyní najdete v některém z příštích vydání.

Koljova babička přijede do Děčína

Herečka estonského původu Lilian Malkina vzbudila pozornost především ve filmu jako Koljova ruská babička. Tehdy se mnozí ptali, kde že režisér Svěrák objevil tak nepřehlédnutelný typ ženy.

Paní Lilian po příchodu do Čech byla přesvědčena, že odchodem z ruského prostředí také odešla od divadla. Jenže herectví nemohla v sobě zapřít a tak, i když se do pražského Divadla Na Fidlovačce přišla nabídnout jako šatnářka, záhy se objevila na jevišti.

Největší příležitosti se jí ovšem zcela nečekaně dostalo v mladém Dejvickém divadle, kde ji režisér Krobot přzval k hostování v jevištní adaptaci Máraquezovy magické prózy "Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce". V této inscenaci byl kladen důraz i na zmatení jazyků, takže Lilian Malkina přecházela od své tehdy ještě nedokonalé češtiny k ruštině i mateřské estonštině.

Na první zájezd s touto nevšední inscenací vyjelo Dejvické divadlo do Děčína a tak zdejší publikum před více jak rokem poznalo Malkinu i jako divadelní umělkyni. Nyní nabízíme další příležitost, neboť pro pražskou Violu vznikl pořad písniček a vyprávění s názvem "Lilian Malkina veselá a kulatá", a ten nyní děčínské publikum uvidí v sugestivní atmosféře podmokelské synagogy.

Toto prostředí bylo zvoleno i proto, že vychozí inspirací byly povídky Šoloma Alejchema a k nim se pak přidávaly písně z Izraele, Ruska, ba i Itálie. Dokonce vám tahle kulatá umělkyně s nesmírnou dávkou humoru prozradí, že kdysi jejím snem bylo povolání tanečnice.. A aby jí na jevišti nebylo smutno, přidá se k ní herečka, kytaristka a zpvačka Věra Nerušilová spolu s kolegou hercem a navíc klavíristou Hanušem Borem.

Pořád s dobrými herci a vtipnými lidmi sice nezvyklým, ale určitě zcela patřičným způsobem vás může potěšit v prostředí synagogy. Neuvěřitelné říběhy Lilian malkina vypráví ve čtvrtek 20. září od 19 hodit. Vstupenky jsou ještě k dostání v divadlením předprodeji i přímo na místě hodinu před začátkem představení. Samozřejmě, že v platnosti zůstávají vstupenky zakoupené na původně ohlášený a pak odložený temín v červnu.
---- představení již proběhlo ----
Do Děčína včera zavítalo pětadvacet běžců míru
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Mezinárodní akce

Běžce přivítal osobně starosta města Vladimír Medek; součástí zastávky byl i krátký kulturní program v děčínské synagoze

Pětadvacet běžců mezinárodního Běhu míru zavítalo včera i do Děčína. Starosta města Vladimír Medek všechny běžce přivítal a na mírovou pochodeň připevnil pentli, která bude připomínat zastávku v Děčíně. Poté všem popřál hodně zdaru na další cestě. Na běžce pak čekalo krátké občerstvení v Domu dětí a mládeže na Teplické ulici. Součástí zastávky ve městě byl i kulturní program v děčínské synagoze. Po cca jedné hodině se běžci vydali opět na cestu.

Hlavním poselstvím Běhu míru, oficiálně nazývaným Sri Chinmoy Oneness-Home Peace Run, je porozumění, harmonie a mír mezi národy. Běh míru založil advokát míru Sri Chinmoy, jako prostředek pro zvyšování globální harmonie. Teno běh nemá za cíl vydělávat peníze nebo podporovat nějakou politickou sílu, chce pouze vytvářet dobrou vůli mezi lidmi a národy.

Běh míru organizují členové Sri hinmoy Marathon Team, což je mezinárodní běžecká organizace, která věří, že sport může být mocným nástrojem pro podporu světového míru. Členové této organizace se také účastní pořádání více než pěti set sportovních událostí v různých zemích na celéím světě, včetně ultramaratonů, mistrovství v triatlonu apod.
Běh míru řídí Peace Runs International, Inc. (PRI), nevýdělečná společnost založená v USA, podporovaná dobrovolníky na celém světě. Běh míru je štafetový běh olympijského typu s pochodní, zasvěcený ideálu světového míru. Tato nejdelší běžecká štafeta na světě se koná pravidelně od roku 1987 a je slavnostně zahajována každé dva roky před budovou OSN v New Yorku. Běh míru spojuje úsilí všech lidí, kteří chtějí nabídnout laskavost svého srde a dobrou vůli své mysli pro lepší život na zemi. K Běhu míru se připojují statisíce lidí ve více než 120 zemích všech kontinentů na trase dlouhé přes 400 000 kilometrů.

Mezi těmi, kdo pozvedli mírovou pochodeň a vyjádřili svou nadějí v jednotný a míruplný svět, jsou i Michail Gorbačov, Václav Havel, britská královna Alžběta, Antonio Samaranch, Carl Lewis, Matka Tereza, papež Jan Pavel II., tibetský dalajláma, Emil Zátopek, Paul McCartney, Arnold Schwarzenegger a mnozí další.
Anglický sbor zaplnil Děčínskou synagogu
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Zemel Choir

Odhadem dvě stovky lidí zavítaly ve středu večer do děčínské židovské synagogy. Vystoupil zde známý anglický židovksý hudební soubor Zemel Choir.

Písně

V synagoze zazněly na dvě desítky písní celosvětově známých autorů jako například Naomi Shemer (píseň Jeruzaléme ze zlata přezpívala Pavlína Jíšová) D. Zahaviho, D. Burgera, A. Bernsteina a mnoha dalších. Diváci si poslechli i černošský spirituál a dokonce dvě lidové písně zpívané v českém jazyce.

Židovká kultura

Soubor The Zemel Choir je jedním z nejlepších smíšených židovských souborů na světě. Rozsáhlý hudební repertoár obsahuje snad všechny prvky židovské kultury.

Šedesáté výročí

Koncert v synagoze se konal při příležitosti šedesátého výročí počátků deportací Židů z českých zemí.
Lilian Malkina
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Nedávno přijela do Děčína herečka ruského původu, kterou všichni známe z role babičky slavného Kolji - Andreje Chalimona, aby se nám představila v recitálu s kdysi výstižným náhvem "Lilian Malkina - veselá a kulatá", "Kdysi" proti, že po nemoci, která ji mimo jiné znemožnila první plánované vystoupení v Děčíně, mnoho ze své kulatosti ztratila. Paní Malkina (*1938) pochází z estonského Tallinu. V rodném městě studovala šest let na baletní konzervatoři, potom na divadelní akademii v Leningraděě. Dlužno dodat, že recitál plný vyprávění, zpěvu a tance byl jedním z posledních programů letošních podvečerů s hudbou, pořádaných tradičně Městským divadlem Děčín. Paní Malkinu, ženu nesmírné vitality a temperamentu, který vzbuzuje respekt, jsme oslovili krátce před vystoupeníma ona si s námi ochotně popovídala.

Co byste prozradila o svém dnešnímúčinkováním v děčínské synagoze? Čí to byl nápad, uspořádat takový program?

Byl to nápad ředitelky pražského klubu Viola, paní doktorky Viklické, která mi nabídla, abych udělala nějaký takový recitál. Vzala jsem to, ale řekla, že bych chtěla mít kamaráday a kolegy, abych to nedělala sama. A tak jsme tu tři: Já, Věra Nerušilová a Hanuš Bor. Jsme kolegové z divadla Na Fidlovačce, kde jsme začínali společně hrát a dodnes hrajeme ve hře Šumař na střeše. Takže tohle nám nabídli, paní režisérka Lída Engelová zpracovala scénář, já něco navrhla, o čem bych chtěla recitál dělat...
Teď už to běží třetí sezónu.

S tímhle recitálem tedy jezdíte po Čechách?

Dosud jsme ho dělali jenom ve Viole a teprve teď s ním začínáme jezdit po republice. Byli jsme už v Plzni, v Jihlavě, teď jsme tady, potom jedeme do Liberce...

Mluvila jste o divadle Na Fidlovačce. Máte v něm stálé angažmá?

Ne, nemám. Fidlovačka je soukromé divadlo, ředitelem kterého je Tomáš Tůpfer. Všichni hrajeme na smlouvy, ale už je tam skupina, takových třicet, třicet pět lidí, kterí jsou tam stálými herci.

Po devíti letech života v Čechách mluvíte výborně česky. Jaké to ale bylo, slyšet češtinu poprvé?

Stejné jako slyšet čínštinu. Na začátku. potom byl moment, kdy se mi zdálo, že to je lehké, tolik stejných slovíček s ruskými, že to zvládnu. Ale já si neumím dodnes ty vaše "se" a "si", neumím pořádně číst ani psát.

Jak jste si zvykla na nové prostředí?

Báječně! Báječně!

Co všechno jste vlastně za těch devět let stihla, kde všude jste působila?

To je těžká otázka. Účinkovala jsem například, díky jisté agentuře, která zprostředkovává nabídky různých menších rolí, v koprodukčních filmech. No, já moc pilně nepracovala až do roku 1998. Potom mě Tomáš Töpfer pozval do Fidlovačky a v roce 1999 už jsem působila v divadle v Dejvicích. Přitom stále hraji ve Viole. Ve Fidlovačce mám už pět rolí. Hraji v Šumaři na střeše, ve Slaměném klobouku, také v Mamuzelle Nitouche (režie Jan Kačer)... V Dejvickém divadle hraji krásnou roli v Neuvěřitelném a tklivém příběhu o bezelstné Eréndíře a její ukrutné babičce...

V Čechách Vás proslavila role Koljovy babičky, o tom asi není sporu. Nicméně to byla role malá...

Absolutně malá role. Víte, já takových epizodních rolí hrála za svůj život spoustu. Desítky. Ale nebyly to oskarové filmy. Takže ti Svěrákové mně dali prostě vizitku na to, aby si někdo všiml, že tady je taková stará herečka z Ruska. V tomhle smyslu pro mě Kolja udělal dobrou věc. Ale to, co já tam hrála, to je nic.

Jste herečka, máte velké hudební nadání...

Ale jděte, jaké hudební nadání? To má každý herec. Já taky tančila někdy v dětství. Ale dodnes balet miluji. To se mi trošku hodí v tomhle recitálu, ale teď mám išias, mám na zádech zajíčka (pozn. redakce.: ledvinový pás, u nás tzv. kočka), takže to tancování bude dneska takové všelijaké.

Co to bylo za hudební nástroj, který jste si zkoušela před chvílí na pódiu?

"To je tužky, to je zapalovač, to je sirky...To je taková blbost, kterou já dělám."

Dneska jste přijela s představením do synagogy až na druhý pokus, původněplánovaný večer byl zrušen kvůli Vaší operaci. Už jste v pořádku?

No jakž takž, no? Ale budeme říkat, že jsem.

Je to otázka nelehká, nicméně dokázala byste po dvíti letech porovnat povahu ruského a českého člověka?

Člověk se hlavně musí smířit s tím, kde žije. A já se musela smířit, abych mohla žít tady. Zaplať pánbůh, že mi to nebylo těžké. V každé zemi je jiná mentalita, ale já pocházímz Estonska a tam je povaha hodně blízká té české. Je to jako s architekturou. Praha a Tallin jsou si podobné. Do Ruska jezdím každý rok, do Petrohradu, kde jsem pracovala, a do Tallinu v Estonsku, kde jsem žila. A dnes, při odjezdu do Čech říkám, že už musím domů. První roky to bylo naopak. Já nevěděla vůbec kudy kam, co o jedomov,kde je domov. A teď už vím přesně, že domov je tady.

To nás těší. Přistěhovala jste se sem i se svou rodinou?

Ne. Byla jsem tu úplně sama. Vlastně už v Rusku nikoho nemám. Jsem spokojená tady a jsou sice různé věci, které michybí, ale to by bylo stejné všude na světě. Ale zaplať pánbůh jsem byla vždycky optimista. Atak ten život jde, trošku nahoru, trošku dolů... Budu hrát, dokud mě budou chtít. Až mě nebudou chtít, nebudu hrát.

A co budete dělat?

Sedět a číst knížky...
A čumět na televizi...

Myslíte, že jste do českého herectví přinesla z ruské dramatické tvorby něco nového?

Hm. Toje nejtěžší otázka ze všech, které mi kdy položili. Jediné, co mohu na to říci, že často musím překousnout svůj způsob hry, svůj temperament, abych nevypadala jako černá ovce, abych nevypadla z "ansámblu". Já, myslím, jsem nic takového nepřinesla, protože nikdo to ode mě neočekával. Čas od času za mnou přijdou mladí herci a ptají se, jak mají co hrát. Ale já sama pro sebe jsem hlavně nikdy nepřipustila, abych byla jako všichni ostatní. Nechci být jako všichni, ale nemůžu se ani moc lišit.

Čas letí, měli bychom končit...

Ještě bych chtěla říct, že je krásné a důležité, a že je to velké štěstí, kdyžlidi jsou rozumní jeden druhého a nemají spolu žádné problémy. Takové štěstí mám s kolegya přáteli v Čechách.

Díky mnohokrátza příjemný rozhovor.

Jo.

Eva Staňková

Pozn. redakce: Ve snaze přblížit vám atmosféru tohoto setkání pokud možno věrně, provedli jsme pouze drobnou jazykovou korekturu.
Synagoga patřila sportovním legendám
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Je to už dávno, kdy si naposledy obuly tretry a za své výkony sklízely potlesk zaplněnýh diváckých tribun lehkoatletických stadiónů. Do tváří jim usedly vrásky a ve vlasech se rozprostřelo stříbro let. Ale ani čas neodvál z jejich srdcí lásku, s jakou kdysi svůj sport dělaly a sjakou o něm dokáží i po půl století vyprávět.
Řeč je o vítězce olympiády v roce 1952 Daně Zátopkové, která ke zlatu z finskýh Helsinek za hod oštěpem přidala o osm let později olympijské stříbro. Společně s ní v děčínské synagoze k přátelskému posezení s místními i milovníky sportu z dalších míst usedla Bedřiška Müllerová-Kulhavá. Ta zase patřila svého času k vynikajícím běžkyním na trati osm set metrů.

"Podobná setkání v poslední době už spíše omezuji. To víte, je příjemné, že si lidé i po tak dlouhé době vzpomenou a ozvou se. Ale zároveň si říkám, že už se to nehodí, abych po nějakýh padesáti letech vyprávěla o tom, jak jsem kdysi házela oštpem, když tady jsou další lehkoatletické hvězdy. Sem do Děčína jsem ale přijela ráda," svěřila se legenda českého ženského oštěpu.
Přitom jaksi bezděčně, snad jako dík za pozvání, neopomněla pohlédnout na předsedu židovské obce Vladimíra Poskočila. Vždyť i jemu na celý život učaroval oštěpařský sektor, ze kterého si i v seniorských evropských a světových klání přivezl více cenných kovů, než mnohý turista suvenýrů.

Bedřiška Müllerová-Kulhavá své vyprávění uvede hned několikrát upozorněním, že vavřiny na osmistovce sbírala jen na domácích tratích. Když se ale probírá vzpomínkami na léta své sportovní kariéry, v očíh jí začnou probleskovat jiskřičky.
Dají zapomenout i na to, jak si ještě před chvilkou posteskávala, že ji sužují bolesti v kolenou, loupe v ramenech a ozývají se namožená záda. "To jsou všechno neduhy aktivního sportování," prohodí s úsměvem a ponoří se do mozaiky vzpomínek. "Normálně jsem chodila na šestou do pekárny, do balírny čajového pečiva. po šichtě domů, kde jsem musela zvládat i nějaké ty mužské práce, protože tatínek nám poměrně brzy zemřel. No, a potom jsem se teprve dostala na stadión nebo v zimě do tělocvičny," vzpomíná atletka, které se do srdce zapsala Jarmila Kratochvílová, a má radost i z úspěchů dalších současných běžkyň na osmistovce.

Řeč se stočí i na životosprávu, na tehdejší a současné podmínky sportu. "ak samozřejmě, za naší éry se kolem závodníků nemotaly mnohačlenné realizační týmy, jako dneska. Ale také nebyly žádné skandály s požíváním nepovolených podpůrných látek a co já vím, čeho ještě. Já třebas fungovala na černý kafe, z melty. to jsem měla vždycky od maminky připravené na trénink i závody. No, a o nějakých horentních sumách, bez kterých by dneska mnozí sportovci ani neobuli tretry, tak to nemohla být ani řeč. Závodilo se za stisk ruky," dodává s úsměvema otočí se na Danu Zátopkovou.

Ta přikyvuje, ale zároveň dodá, že je těžké srovnávat nesrovnatelné. Třeba ve stravování. "Platila jakási obecná zásada, že vytrvalci sázeli na zeleninu a lehčí jídla, vrhači zase kvůli získávání síly preferovali maso. ale nedělali jsme z toho žádnou velkou vědu. My jsme vlastně závodili v době atletického středověku. Význam vitamínů a dalších životabudičů se začal prosazovat až v čase, kdy jsme se sportem končili," zasměje se."Sportující člověk byl přivyklý určitému režimu životosprávy, která byla vázána na zatížení jeho organizmu a výdej energie. Nemůže se potom ládovat vším, na co přijde. Za chvíly by byl strašn tlustý.Toho jsem se snažila vždycky, i nyní, vyvarovat. A měla bych třeba někdy i chuť zbaštit dvakrát týdn vepřové koleno, ale uhlídám se. Prostě to nejde. určitá střídmost musí přetrvávat, jinak by na sebe další zdravotní neduhy nenechaly čekat.

Vzpomíná i na to, že v jídle byl do posledníh chvil svého života skromný i její manžel, čtyřnásobný vítěz a nejlepší atlet světa z roku 1949 a 1952 Emil Zátopek, který byl v roce 1997 poctěn i titulem nejlepšího atleta dvacátého století. "Maso skoro nemusel, liboval si v zelenině a velkou měrou si pochutnával na luštěninách. Vždycky jsem si z něho dělala legraci, že mu stačí se někde cestou napást na trávě a poběží dál," dodala Dana Zátopková.
Izraelská zpěvačka rozdala radost
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Kdo přišel v pondělním večeru do děčínské židovské synagogy, určitě nelitoval. Jednak proto, že prostory skoro sto let staré kulturní památky nabídly příjemný chládek po tropickém dni, ale hlavně: pořádnou porci osvěžení nabídla všem příchozím Jill Rogoff, izraelská zpěvačka, žijící v Jeruzalémě. Do Děčína přijela na několikadenní návštěvu svých přátel a děčínským posluchačům se poštěstilo být publikem vůbec prvního koncertu této umělkyně v České republice.

Ještě pár minut před tím, než rozdávala v synagoze radost svými krásnými písněmi, kterých má v repertoáru přes tři stovky, svěřila se rodačka z Nového Zélandu s prvními pocity pobytu v Děčín a jeho nejbližším okolí. "Se svými přáteli jsem absolvovala výlet do Národního parku České Švýcarsko. Zdejší příroda mi doslova učarovala. Ušli jsme asi dvanáct kilometrů a vylezli i na spoustu zdejších skal. Ale jsem pořád ještě tady, i když moji průvodci měli dost šancí, jak mě shodit dolů," vzpomínala s úsměvem i zřejmým smyslem pro humor na své nedělní putování izraelská zpvačka.
Co se týče dalších míst v Česku, uchvátila ji už loni, byla to těsně před srpnovými povodněmi stará Praha se svými četnými památkami. "Největší radost mi ale samozřejmě dělají čeští lidé. Jejich srdečnost a laskavé přijetí všude tam, kde jsem až dosud byla," dodala Jill.

Otázka, zda ve svém repertoáru prreferuje skladby spíše smutné či optimistické, ji neuvedla do rozpaků ani na chvilku. "Hlavně si vybírám písně, které se mi líbí a dokáži se vžít do jejich obsahu. Takové skladby, které nic neříkají, prostě ani do svého zpěvníku nezařazuji. Vždycky se snažím, abych lidem na svých koncertech zazpívala něco procítěného,tedy i smutného, ale zároveň i veselejšího a optimisticky laděného," vysvětlila Jill Rogoff. Vytváří sólová alba, která představují širokou škálu lidových písní z Anglie, Skotska, Irska, ale také plejádu židovských lidovek z celého světa. Toho také s kytarou a svými písničkam iuž pořádný kus prcestovala. "Spojené státy už možná znám lépe, než někteří Američané," neopomněla s troškou úsměvné nadsázky připomenout sympatická štíhlá černovláska.

Když se řeč stočila na vlastní děti, v očích se jí rozjasnilo. "Jako správná židovská makta mám dvě dcery, devatenáctiletou a šestnáctiletou. Obě se snaží kráčet v mých stopách, mají velmi blízký vztah k hudbě a pokoušejí se i o vlastní tvorbu. Mám znich skutečnou radost," svěřovala se s patřičnou hrdostí jedna znejznámějších izraelských zpěvaček.
Eva Erbenová v Děčíně
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Když jsem spisovatelku paní Evu Erbenovou potkal poprvé, chvíli jsem myslel, že jde o někoho jiného. Člověk, který toho tolik prožil, přece nemůže být tak mladistvý, čile pobíhat, mít zájem o tolk věcí, tak zasvěceně a vášnivě diskutovat a těšit se z toho světa tak jako tato šarmantní, drobná žena. Naštěstí jsem se mýlil.

S touto vitální osůbkou jsem přijel do jejího rodného Děčína, na besedu, kterou uspořádala místní židovská obec. Přijeli jsme o něco dříve, aby si paní Eva mohla projít město, prohlídnout zrenovovanou synagogu a povečeřet s představiteli obce.

Když jsme s drobným zdržením vstupovali do malé zasedací místnosti židovské obce, čekalo nás milé překvapení - místnost zaplněná členy obce a příznivci knížky paní Evy, novináři místního tisku, fotoreportéry - prostě jako při návštěvě významného rodáka. To vše podtrženo laskavým a přátelským přijetím předsedy děčínské obce, pana Vladimíra Poskočila. Chvíli se debatovalo o její kníže "Vyprávěj mámo, jak to bylo". Proč se nedá nikde koupit a proč si ji čtenáři mezi sebou musí půjčovat. Po té paní Erbenová četla z rukopisu připravovaného pokračování své knížky. Samozřejmě se mluvilo o situai v Izraeli a také o její životní pouti, od doby, kdy se po válce s manželem vystěhovala. Vzpomínalo se na "starý" Děčín a jak to "tenkrát" bylo. A kdyby se paní Eva nevracela ten den do Prahy, asi bychom tam byli seděli dosud.

Při loučení se paní Erbenová jen těžko bránila dojetí, zvláště když byla v upomínku na tento večer doslova zahrnuta drobnými dárky děčínské obce i svýh příznivců. Pak už jen dlouzel mávala svým hostitelům: "Na shledanou, na shledanou...".
Děčín v Dráždanech
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Výročí

K oslavám 800. výročí založení Drážďan uspořádala děčínská židovská obec spolu se vzdělávacím střediskem Hatikva a Židovskou obcí Drážďany výstavu obrazů akademického malíře Josefa Císařovského „Židovské hřbitovy v Hostouni".

Autor projektu

Autorem tohoto projektu byl na německé straně Peter Malec, na české straně autorka článku. Značná část nákladů byla hrazena z prostředků Evropské unie. Zapojili jsme i Základní školu v Děčíně Na Stráni, jejíž žáci poslali na výstavu panel s kresbami s židovskou tematikou. Vernisáž se konala v neděli 17. září ve společenském domě židovské obce v objektu drážďanské synagogy, zúčastnili se jí i generální konzul ČR pan Tomáš Podivínský a pan Jörn Timm z drážďanského referátu pro evropské a mezinárodní záležitosti. Výstava se stala podnětem pro navázání další spolupráce mezi saskou a českou židovskou obcí a bude pokračovat i spolupráce mezi školami.

Pro návštěvníky

Pro návštěvníky Drážďan připomínáme, že výstavu naleznou v objektu synagogy na adrese Hasenberg 1. Otevřena bude do 5. listopadu vždy od neděle do čtvrtka denně od 12 do 18 hodin s výjimkou židovských svátků. Vstup na výstavu je zdarma.
Ingrid Jozová
Hana Frejková - Divný kořeny
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Hana Frejková se narodila v lednu roku 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří museli utéct před Hitlerem. Její matka pocházela z obchodnické německé rodiny, působila
v Novém německém divadle v Praze a žila jen divadlem a komunistickou stranou. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund), zapálený komunistický intelektuál, byl původem z židovské liberecké rodiny. Od roku 1948 zastával funkci přednosty národohospodářského oddělení Kanceláře prezidenta republiky a byl v roce 1952 v inscenovaném procesu s tzv. spikleneckým centrem popraven. Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka rehabilitován, se mohli
zase vrátit do Prahy. V roce 1967 absolvovala H. Frejková JAMU a prošla řadou mimopražských i pražských divadel. V současné době působí jako host v představení
Maškaráda v Divadle v Dlouhé. Spolu s kytaristou Michalem Hromkem zpívá židovské písně v jidiš. Vydala dvě CD s židovskou hudbou, CD Dire-gelt pak ve spolupráci
s Židovskou obcí v Děčíně u příležitosti 100. výročí vysvěcení synagogy.

Divný kořeny se pohybují mezi memoáry, sebereflexí a historickou prací. Pátraní po minulosti rodičů, ať už ve vlastních, mnohdy mlhavých vzpomínkách, či v archivech Státní bezpečnosti, vyžadovalo velkou dávku osobní odvahy. Autorka čtenářům umožňuje nahlédnout do svého soukromí, poskládaného ze střípků informací, které shromáždila při čtení policejních nebo úředních dokumentů. Kniha také obsahuje zajímavý historický materiál z doby tzv. monstrprocesů 50. let, jehož specifický úřednický styl je pak „ polidštěn" autorčiným osobitým komentářem.

Rozhovor:

Zbývá Vám, při Vaší pracovní vytíženosti čas na čtení? Jste velký čtenář?

Nevím jestli jsem velký čtenář, spíše čtu v různých etapách. V mládí hodně. Později s dětmi přišla změna jak v životě tak v čtecím programu. Po dlouhou dobu jsem četla knihy, které byly doplňkovou literaturou
k mým rolím. Momentálně přichází zase změna - děti odcházejí a já se vracím ke svým začátkům. Na dovolenou jsem si vypůjčila spoustu knih, které mě zajímají a těším se na ně.

Po jakém druhu literatury nejraději sáhnete?

Já nemám vyhraněný druh. V různých obdobích svého života jsem četla jiné knihy. Měla jsem období severských románů, kovbojek, detektivek , v posledních letech jsem četla spíše "studijně" to, co bylo potřeba k mé knize. Hodně to záleží na tom, jestli člověk u čtení relaxuje nebo se chce poučit.

Který český či zahraniční spisovatel je Vám nejbližší a proč?

Tady to bude poněkud složitější, mohlo by jich být mnoho, ale myslím, že mohu za všechny jmenovat například I.B.Singera a z mladší generace Thomase Brussiga.

Máte nějaké speciální místo na čtení?

Většinou čtu na gauči.

Na Dni otevřených dveří se potkáte s dalšími spisovateli Znáte se s někým a četla jste nějakou jeho/její knížku? Líbila se Vám?

Znám se osobně s Irenou Douskovou a mám ráda její knihy. V Divadle v Dlouhé, kde v poslední době hraji, byla v lednu premiéra její zdramatizované poslední knihy "Oněgin byl Rusák". Znám samozřejmě pana spisovatele Klímu, ale musím se přiznat, že ostatní spisovatele jsem nečetla. Určitě to doženu.
(bobo)
Spisovatelka přijela do rodného Děčína
Kulturní akce, Z tisku rok 2010  ~  10. dubna 2010 
Děčín - Při návštěvě Děčína nikdy Eva Erbenová nevynechá tamní synagogu. Pamatuje si ji ještě z mládí, kdy v Děčíně žila se svými rodiči.Dnes celosvětově známá spisovatelka, která ve svých knihách popsala své zážitky z pochodu smrti během druhé světové války, se do rodného města vrací pravidelně.

"Mám řadu fotek po příbuzných. Vím, jak Děčín vypadl v třicátých letech. Ráda se vždy dopátrám historie naší rodiny. Unikátem je synagoga, která se změnila k nepoznání.

I tak si ale pokaždé, když do ní vstoupím, vybavím vzpomínky na mládí," říká spisovatelka. Dodnes pamatuje výlety po městě a jeho okolí, na které ji pravidelně brali její rodiče.

"Pamatuji si například továrnu na konzervování ryb, kterou měl můj dědeček v Chrochvicích. Továrna už sice neexistuje, ale při poslednínávštěvě jsem se potkala s jední pamětníkem, který si ji vybavil," říká spisovatelka.

Do Izraele odešla Eva Erbenová v roce 1948, v roce, kdy moc v tehdejším Československu převzali komunisté. Myslela si, že už se do republiky nikdy nevrátí. To se jí podařilo až po mnoha letech. "Bylo to v období pražského jara, pak ale přijely sovětské tanky a vše bylo opět jinak. Na dalších dvacet let jsem se do Československa nedostala. Až po sametové revoluci. Od té doby jezdím do Děčína pravidelně. Je to pro mě rodné město, do kterého se velice ráda vracím," dodává Eva Erbenová.
 
zidovskaobecdecin.wz.cz
22. 2. 2016
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky